„Postřehy z útesu“

Je-li nám znemožněno sdílet vjemy fyzických zkušeností a zážitků s ostatními, jestliže se ocitáme jakoby na hraně útesu, v předurčení místa své přítomnosti, můžeme v sobě nalézt potřebu člověka vydat svá svědectví a záznamy o takové divácké účasti, o nových prožitcích, myšlenkách, dojmech a pozorování. O tom, co se nám obtisklo do srdce.

Autorská výstava „ Postřehy z útesu“ zahrnuje výběr, jenž se skládá ze tří tematicky na sebe navazujících projektů – „Okno, Domácí vězení, Nulová energie“ , a navíc z nových prací, reflektující život mladého člověka s fyzickým handicapem.

     Iveta Pilařová se rozhodla ve své tvorbě věnovat uchopení tématu fyzického handicapu poprvé ve své diplomové práci na VŠUP v Praze.

Téma přijetí a vyrovnání se s handicapem vyjádřila v sochařském objektu, připomínající zimní sportoviště poseté keramickými barevnými figurkami sportovců se sítotiskem její vítězoslavné, šťastné tváře.

     Iveta Pilařová už dlouho trpí jednou z forem roztroušené sklerózy. Zhoršující stav ji pozvolna začal činit potíže při její oblíbené sochařské práci, a tak se je rozhodla svůj handicap využít ve svůj prospěch a použít téma prožitku nemoci a nemohoucnosti jako ústřední motiv svých děl.

     V rané sérii malovaných obrazů na papír s názvem „Okno“ zobrazovala svůj každodenní pohled z okna činžovního bytu ve 2.patře na křižovatku. Stejný motiv, stejná křižovatka, pouze měnící se počasí a náhodní kolemjdoucí.

Proces stavby v pozadí, zdánlivá nuda. Série působí dojmem, že není nikdy dokončena pro svého pozorovatele. Obrázky působí jako diář, každý z nich je opatřen datem svého vzniku a někdy glosou, jíž autorka chtěla něco poznamenat.

Handicap, jehož dojem dokáže Iveta Pilařová bez zavádějících slov předat v emocionální rovině, je v jejím podání sdílný, ale bez sentimentu, nebo žádosti po soucitu.

     V roce 2005 – 2006 ve spolupráci s FAMU natočila krátký hraný film a názvem Já být zde, o mladé dívce trpící urologickými problémy. V Galerii Doubner, na společné výstavě „Sister and me“, pořádané samotnými autorkami, vystavila I.Pilařová malé vyšívané stylizované obrázky. Tyto odrážejí s nadsázkou noční můry problémů, jež úzce souvisejí s projevy nemoci. Tyto vyšité obrázky našila na svoji pruhovanou peřinu a polštář a instalaci doplnila keramickým klozetem. Tím se pokusila vyjádřit intimitu domácího prostředí a snad i poukázat na rozdíl vnímání venkovního, tedy viditelného a vnitřního, tedy skrytého. Na výstavě „Nezměrné sny a kroky“ v Galerii 207 v roce 2009 jednoduše dala do ruky reflexní hůl figuríně z výkladní skříně, přičemž tato byla konfrontována s videem defilujících pacientů rehabilitačního ústavu v Hostinném, procházejícím krátkou trasu tam a zpět v řadě za sebou, o holích, berlích, na invalidním vozíku a s rolátkem. 

  

     V rámci dalšího projektu s názvem „Být viděn“ byly vycházkové hole v reflexních barvách nabízeny a rozesílány zdarma zájemcům. Její disertační práce s názvem „Esperanto“ 2010, se také zabývala tímto osobním tématem. Instalace byla tvořena dvěma videi a pomůckou – čtyřkolovým elektrickým skútrem opatřeným autosedačkou pro malé dítě, vyvinutým ve spolupráci s ČVUT, který měl v osmičkách samostatně jezdit po galerii.

     Projekt „Domácí vězení“ využívá další malované výhledy z okna, podle momentálního pronájmu bytu. Název výstavy „Domácí vězení“ podnítil článek v novinách o režimovém opatření domácího vězení pro vězně. Trest ukládá omezení vycházek ve večerní a noční době a omezení konzumace alkoholu. I. Pilařová nalézá snadno paralelu mezi jejich nařízeným omezením a svým omezením i vyhledávaným klidem.

Výstava neobsahovala malby přímo (malá plátna), stěžejním v instalaci bylo video čtyř polí, řazených vedle sebe, promítající postupně malované výhledy a skutečné záběry ze tří oken.
Obrázky výhledů mohou mít na první pohled charakter fotografického záznamu, na druhý pohled vidíme zveličování toho, co všechno se děje venku. Stávají se obrazem venkovního zachyceného zevnitř. Podlaha galerie byla poježděná barevnými stopami kol invalidního vozíku autorky. Stopy, záměrně přerušované, charakterizovaly možnost a potřebu úniku a zároveň evokovaly svěžest dětského hřiště. ( Přerušování může být také synonymem pro cestu nervového vzruchu při onemocnění roztroušenou sklerózou). Cesta z bytu není lehká, pro vozík je zde mnoho překážek. Na stěnách byly umístěny nápisy, které vyjadřují určité výmluvy či překážky ve snaze někam se dopravit, společné pro cestu invalidním vozíkem i po vlastních nohou:…zkusím se zastavit…snad se tam nějak dopravíme…já se nedostanu, mám toho tolik…docela by se mi chtělo jít, třeba to bude dobrý…

   

     
      Malby větších rozměrů z projektu „Nulová energie“ odrážejí další z autorčiných omezení, jakým je zapovězené mateřství. Záměrně aranžované scenérie bezstarostných dětí jsou jakoby zamřížované malovanými pruhy přes plátno, autorka se tak rozhodla vyjádřit svojí nedostupnost k péči o malé dítě.

     Nové práce na plátně jsou opět malé děti, holčička, která si ráda hraje s mými zdravotními pomůckami, berlemi, ortézami do bot a s invalidním vozíkem. Momenty hry, ač původně spontánní, působí v malířském záznamu jako připravené předem.

     Této výstavě „Postřehy z útesu“ je tedy společné téma osobního prožívání fyzického handicapu ve vztahu k okolnímu  běžnému životu, vyjádřené médiem malby.